Žáci 8. a 9. ročníků se zúčastnili vzdělávací exkurze do Terezína, která byla zaměřena na poznání historie druhé světové války a osudů lidí, kteří tímto místem prošli. Během programu navštívili Malou pevnost, kde se seznámili s podmínkami života vězňů a fungováním věznice gestapa. Následně prošli město Terezín, které sloužilo jako židovské ghetto, a navštívili také krematorium a Muzeum ghetta.

Exkurze žákům přiblížila historické souvislosti i konkrétní lidské příběhy, které často působily velmi silně a emotivně. Žáci měli možnost zamyslet se nad významem svobody, lidskými právy a důležitostí připomínání těchto událostí i v dnešní době.

Největší hodnotu však mají samotné reflexe žáků, které zachycují jejich osobní dojmy, myšlenky a pocity z této návštěvy:

Anička Nguyen: "Když jsme navštívili Terezín, měla jsem z toho zvláštní pocit. Celé místo působí smutně a nutí člověka přemýšlet o tom, co se tam v minulosti dělo. Viděli jsme pevnost a různé památníky. Dozvěděla jsem se hodně o tom, jak tam lidé žili. Je těžké si představit, čím vším si museli projít. Nejvíce mě zaujalo, v jakých podmínkách tam byli nuceni žít. Tato návštěva mi ukázala, jak důležité je znát historii a nezapomínat na ni. Myslím si, že by měl Terezín navštívit každý, protože nám připomíná, jak důležité je vážit si svobody a života, který dnes máme."

Sofie Orucoglu: „Nejvíc mě zaujaly ty pokoje, kde spali, protože pan průvodce říkal, že jich tam bylo už i přes 100. Taky jsme byli v místnosti, kde se pralo oblečení kvůli blechám, aby se nenakazili. Pak jsme se přesunuli do místnosti, kde se teda ty lidi pak pálili, a to bylo opravdu smutný.“ 

Dominika Barnašáková: „Dříve jsem si myslela, že malá pevnost byl vyhlazovací tábor, jako Osvětim. Doopravdy to bylo něco jako vězení pro politiky. Byly tam místnosti, ve kterých bylo kolem 700 lidí. Měly prosklenou střechu, že se tam nedalo v létě dýchat. Také tam byly malé samotky, kam lidi posílali před výslechem, aby se mezi sebou nemohli domlouvat. 

Dokonce se mohli sprchovat, také prát oblečení. Zprvu každý týden, ale po čase pouze jednou za dva měsíce. Do sprch chodili až po 100 lidech. Od 14 do 65 lidé mohli pracovat, pokud byli mladší, starší nebo nemocní, byl to jejich konec. 

Terezín bylo město, kde žili pouze židi. Dívky a chlapci byli rozděleni. Dívky měly pokoj 28, chlapci pokoj 29. Vypadalo to, že se mají dobře. Všude cukrárny, pro děti hřiště, ale pravda byla úplně jinde. 

Je to velmi zajímavé a silné místo. Když jsem se dívala a poslouchala, co všechno se tam dělo, měla jsem husinu po celém těle, protože zas tak dávno to nebylo.“

Filip Kizák: „Celá exkurze byla krásná, když jsme přišli, tak tam byly pomníky. Celé to bylo docela i kruté, představovat si být v místnosti s 60 lidmi a mít tam čtvereček, kudy chodil kyslík, bych fakt nechtěl. Také tam byl dlouhý tunel, kudy jsme šli. Pán také říkal storku o dvou klucích, kteří utekli a pomohl jim s tím déšť.“ 

Sofie Pobjecká: „Terezín postavil Josef II. 

Hodně se mi líbilo, jak v klidu mluvil pan průvodce, nezasekával se a mluvil dostatečné nahlas. Zaujalo mě, kolik lidí tam vlastně prošlo. Byla tam malá věznice, kam zavírali až 60 vězňů, těžko se jim tam dýchalo, protože tam byla jen malá dírka, kudy proudil kyslík, chodili kolem dokola, aby se alespoň každý trochu nadechl. Lidé dostávali malé porce jídla a pití. Dostávaly se tam také nemoci, jako žloutenka, tyfus… hlavní přenašeči byly vši. V protektorátu se nenacházely plynové komory. Ze začátku vězni nosili vojenské uniformy, kterých bylo asi 4000. Do sprch pro 46 lidí dávali až 100, často tekla pouze studená voda. Celá exkurze se mi líbila, určíte bych jela znova.“

Adéla Ilovská: „Když nám pan průvodce vyprávěl, jaké to bylo, tak jsem se do toho trošku vžila a bylo mi těžko z toho, jací lidé můžou být. Neuměla bych si představit mít na sobě jedno oblečení klidně i 2 měsíce a koupat se jednou za 2 měsíce. Lidé se mačkali v malé místnosti, kde docházel kyslík, ale bylo tam malé okénko, takže se třeba 60 lidí tlačilo okolo toho okénka, aby se trošku nadýchli vzduchu.“ 

Matyáš Čepička: „Nejvíce mě zaujalo to, že v krematoriu bylo 6 pecí, ve kterých se spálilo 30 000 lidí. Poté mě zaujala cela, ve které byl vězněn známý atentátník, který zastřelil Ferdinanda d´Este. Vězni neměli pruhovaná pyžama, ale staré uniformy.  Ze střílny, kde cvičili vojáci, se později stalo popraviště. Na oprátce se věšeli lidi, kteří se pokusili utéct, a ostatní vězni se museli dívat, co se stane, když se o to pokusí. V Terezíně žilo v období války okolo 66 000 židů a dnes tam bydlí 1 200 lidí. Vězni často umírali na nemoci. Popel z lidí se házel do řeky Ohře.“

Anna Faltusová: „Hodně lidí a děti umřelo. Moc jídla a pití neměli. Prádlo prali jedou za 2 měsíce. Měli hodně vší a blech. Spousta malých místností, do kterých vměstnalo hodně lidí.“

Mgr. Dominika Holubová